Dýka stínu
16. prosince 2007.
První povídka, kterou jsem napsal. Tady vznikla myšlenka vlastních stránek, a vlastně jsem si tady uvědomil, že mě to i baví.
Ronin, zavřen v nezřetelné cele, musí dokázat své schopnosti a obhájit své právo zvolit si vlastní cestu.
Záře odpoledního slunce prochází zamřížovaným oknem a na kamenné stěně vytváří zřetelný stín. Z dálky je slyšet řinčení kol na nerovné cestě. Znamená to jediné — královští vojáci se vrací z lovu, a podle křiku a svistu biče je nanejvýš zřejmé, že byli velice úspěšní. Byl nejvyšší čas.
Otroci byli vyhnáni z vozů a jsou rozdělováni do prázdných cel. V očích nováčků je vidět strach a zoufalství. Někteří se snaží jít hrdě a zpříma, ale i v jejich očích lze spatřit velkou míru nejistoty. Během okamžiku jsou všechny cely zaplněny, a tak některé nováčky umisťují v celách po dvou. Je to o něco méně pohodlné, ale toto opatření je jen dočasné.
Mnozí otroci vstávají a přistupují blíže ke mřížím, říkajíce nováčkům svá jména a snažíce se je uklidnit.
Slunce se začíná barvit do zlatočervena. Strážní roznášející jídlo se zastavili u jedné z krajních cel. Každý, kdo by pohlédl dovnitř, by zprvu přísahal že je prázdná, ale stráže už to znali. Ve stínu seděl mladík, ve tváři pevný, nečitelný výraz, tichý, skoro neviditelný. Spolu s jídlem do jeho cely postavili vědro s teplou vodou a položili nové, velice hezké šaty. Vězeň kývnutím hlavy poděkoval a pohybem ruky požádal strážného, aby nové šaty odnesl.
Strážný nic neříkal, věděl, že se tak stane. Tuhle situaci znal velice dobře. Vězeň věděl co ho čeká. I když, nikdy nemohl vědět co přesně ho čeká. Seděl ve své cele tak jako vždy, pevným pohledem, kamenným výrazem, mlčel. Za celé dva roky otroctví z jeho úst vyšlo jediné slovo. Ronin. Jeho jméno. To jediné co o něm kdo věděl.
Dnes tedy půjde ven. Není to privilegium, žádná výsada — nyní je to jediný smysl jeho existence, pro tuto chvíli jedinou náplní životů každého z nich. Na každého přijde řada. Každý musí dokázat, že je hoden se vrátit.
Slunce zapadlo. Na stěnu dopadá mihotavé světlo pochodní. Stráž odemyká celu mlčenlivého zabijáka. Nevzpouzí se. Nemá důvod utíkat. Není kam. Nechává se odvést podzemní chodbou až k těžké okované bráně.
Je to jedna ze dvou cest vedoucích do vnitřních částí Arény, kterou nechal postavit král Rune Midgartu před více než dvěma desetiletími. Zprvu sloužila k naplnění králova ducha — pořádal zde velkolepé soutěže ve zpěvu a tanci, kam se sjížděli bardové z celé země, aby rozezněli své nástroje.
Král je již starý a zpěv ho nikterak netěší. Nalezl sobě novou zábavu. Jeho srdce je naplněno hořkostí a duše touží po násilí.
Ronin bude muset bojovat s některým z dalších otroků. Ví to. Uspěl snad ve více soubojích v Aréně než kdokoli za posledních šest let.
Jeden ze strážných u brány mu podává opasek s kapsami naplněnými lektvary a nástroji. Před vstupem do Arény jej dostane každý ze zápasníků, činí to souboj pro diváky zajímavějším. Těžké dveře se otvírají. Krom opasku nemá nic, je to další z diváckých zpestření. Zbraně všech možných druhů a velikostí jsou vyrovnány teprve po obvodu Arény.
Muž, vstupující z protější strany, má prošedivělý plnovous a je oblečen až v neskutečně čistý hábit, téměř stejný, jaké nosí královští mágové, avšak bez erbu a symbolů královské armády. Vypadá to, že tento muž zápasí velmi dlouhou dobu a že je miláčkem publika.
Právě jsou vyhlašována jejich jména. Když hlásný domluvil, Roninův výraz se velmi nepatrně změnil na udivený. Mág není otrok, do Arény vstoupil dobrovolně a zápas s Roninem si vyžádal. Co ho k takovému jednání mohlo dovést? Ano, od prvního pohybu je zřejmé, že Ronina nevidí poprvé. Je na dnešní souboj dokonale připraven.
Aniž by mág spustil Ronina z očí, několikrát ukročil a v obou rukách stiskl dřevěnou, jako on sám vysokou hůl s hlavicí ozdobenou třemi propletenými kruhy — zlatým, stříbrným a ocelovým.
Ronin stále stojí bez hnutí, s rukama založenýma. Čaroděj vykreslil koncem hole ve vyschlé hlíně kruh a v jeho tváři se objevil úšklebek.
Zabiják se rozhodl jednat. Udělal dva kroky dozadu a tiskne se ke zdi. Potěžká v ruce nejbližší zbraň — je to malá sekyra, dost lehká na to, aby šla rána vést přesně a dostatečně rychle. Stále přitisknut ke stěně, zakrývá si obličej cáry svého pláště a mizí ve stínu. Stařec byl na tento tah zcela jistě připraven. Nad napřaženou dlaní vytváří rudě oranžovou žhnoucí kouli, která ozařuje okolí. Zabiják je donucen opustit svůj úkryt a vyjít na světlo. Dokud byl ve stínu, skrytý před zraky soupeře i diváků, podařilo se mu urazit vzdálenost třiceti kroků a nyní svírá v každé ruce jeden krátký a nezvykle zahnutý meč. Pomalým krokem vyrazil ke svému soupeři, dívaje se mu neustále do obličeje.
Kouzelník zavírá oči a soustředí se na další kouzlo. Do Roninovy kůže se se jako jehly zarývají krystalky ledu, studený vítr stále zesiluje. Ronin se nyní již řítí proti svému soupeři. Mráz přestává být snesitelný. Zabiják se dostává do blízkosti kouzelníka a rychlým pohybem mu zasadí ránu oběma meči. Ocel se kouzelníka ani nedotkla a odrazila se před jeho tělem jako od skály. Ještě jednou. Dvojice mečů rozráží vzduch a ozývá se kovový zvuk. Obě čepele byly silou a rychlostí útoku zlomeny. Kouzelník se při pohledu na odhozené zbraně začíná smát.
Mráz je již tak silný, že magický plamen, ozařující velkou část Arény, zhasl. Roninova mysl pracuje na maximum, kdežto tělo je zkřehlé a neohebné. S námahou se odrazí, aby se dostal mimo dosah pochodní. Ještě jeden skok, a ocitá se v hlubším stínu, tiskne se k zemi, balí se do pláště a skryt před zraky i před zimou vyčkává.
Když mrazivá smršť skončila, kouzelník vypadal značně vyčerpaně. Zabiják se pokouší vstát, ale celé tělo má zkřehlé. Zahlédl, jak čaroděj sahá k opasku a žvýká modré listy jednoho z místních druhů rostlin. Tuto drogu běžně používají příslušníci armády, protože odstraňuje pocit únavy.
Ronin ví, že získal několik cenných vteřin. Z váčku na opasku vytahuje několik červených lístků, jeden rozžvýkal a zbytek si přikládá na omrzliny. Hojivý účinek je sice slabý, zato téměř okamžitý. Soupeř je stále ještě zabrán žvýkáním listů. Nemusí spěchat. Dokud jeho ochranný kruh trvá, žádná zbraň mu nedokáže ublížit. Ronin mezi zbraněmi našel dvě dýky a strčil si je za opasek. Kleká si, z váčku vyndavá drobný předmět zabalený do kusu plátna a s obřadnou vážností ho rozbaluje. Předmět uvnitř je tak tmavý, až to vypadá, jako by tmu dokonce vyzařoval. Je to hrot prokletého šípu, který mu v jednom z předcházejících soubojů uvízl v rameni. Jediný jeho majetek, jediný předmět, kterou mu nechají u sebe i po zápase.
Lehce svírá hrot v dlani a hází. Kouzelníkův kruh sice svého sesilatele uchránil před fyzickým zraněním, ale síla kouzla nevyprchala ani ve zlomeném šípu. Čaroděj pod tíhou kletby klesá na kolena. Jeho prsty nedokáží udržet hůl. Mysl nedokáže ovládnout sílu kouzel. Myšlenky přinášejí nejhorší vzpomínky a děsivé zážitky znovu ožívají. Jediný neuvěřitelně rychlý pohyb a dýka prořízla poraženému soupeři hrdlo.