Hradby zašlé slávy
18. března 2012.
Povídka vznikla jako soutěžní fanfikce Animefestu 2012", kde se umístila na 2. - 4. místě.
Nejenom vzpomínky na minulost, ale i obava z budoucnosti nutí Taibura vracet se do Glast Heimu.
Slunce se pomalu začínalo sklánět k západu, večerní podzimní chlad o sobě dával znát čím dál víc. Taibur usedl k ohni, odlomil větvičku a použil ji jako rožeň k opečení odpoledne uloveného králíka. Většinou se nezdržoval lovem, ale zpestření jídelníčku bylo dnes již více než vítané. Přes dva úplňky byl na cestě, obcházel okolí Glast Heimu, kdysi slavného města. Věděl, že plameny ohně i vůně masa může přilákat predátory a to nejenom z řad dravé zvěře.
Glast Heim, který se mezi řídkými stromy vzpínal k obloze, bylo odsud jasně vidět. Mohutné hradby z masivních kamenných kvádrů nahoře zakončené cimbuřím, ze kterého mohli lučišníci hravě bránit jakémukoli nepříteli ve vstupu. Majestátní tvrz vystavěná uprostřed města jako poslední nedobytná záchrana obyvatel, kdyby přece jenom hradby padly. To vše z města zůstalo ve skvělém stavu.
Naneštěstí přišel nepřítel mnohem mocnější než jakákoli armáda, která by šípy a železem ohrozila hrdé obyvatele Glast Heimu. Naneštěstí přišel nepřítel z mnohem kratší vzdálenosti, než aby se mezi něj a odhodlané obránce mohla postavit zeď z kamenů. V srdcích zrádců lidské rasy, šílených vyznavačů krutých božstev, vzplanula závist, chtíč a zlomyslnost. Lidskými oběťmi krmili temné bohy, nesmrtelné běsy, přiživovali je vlastními dušemi, až nakonec otevřeli trhlinu mezi světy. Město bylo napadeno zevnitř a útoku podlehlo. Lidé se k němu už dávno nepřibližují, v okolí Glast Heimu zmizelo příliš mnoho odvážlivců. Někteří beze stopy, po jiných zůstaly jen rozházené kosti, roztrhané končetiny nebo jinak znetvořené ostatky.
Před třemi měsíci se v capitolinském opatství objevila družina s poselstvím Rekenberské obchodní společnosti. Objížděla všechna opatství a kláštery s nabídkou odměny za pomoc při ochraně kupeckých výprav v okolí Geffenu, města nejblíže Glast Heimu. Tvrdili, že se lidé ztrácejí čím dál častěji a že je v okolí slyšet vřískání démonů. Někteří přísahali, že na vlastní oči zahlédli ohnivé přízraky nebo nalezli vlčí stopy s píď dlouhými drápy. Obchodní styky s Geffenem téměř ustaly a i přesto, že se nyní ceny za magické zboží vyšplhaly do nesmírných výšek, kupci se i s po zuby ozbrojenými strážemi bojí a Geffenu se na svých cestách vyhýbají. Snad i proto jako by se Rekenberská obchodní vzdala všech svých zásad a je ochotná platit i zlatem zcela bez smlouvání.
Taibur se myšlenkami vrátil do současnosti a znovu se ohlédl směrem ke Glast Heimu. V jeho mysli se pořád objevoval obraz rušných ulic, zlatem zdobených soch a především bezpečí. Srovnal ho s obrazem, který viděl teď, a zesmutněl. Zatímco se mu pekla večeře, plánoval další postup. Poslední dny obcházel kolem města v čím dál menších kruzích a často narážel na stopy, podle kterých poznal přítomnost tvorů z jiného světa.
Zdálo se, jako by o něm věděli a ustupovali před ním, což nebylo obvyklé chování. Takoví tvorové jsou lační po krvi a nenechají si uniknout příležitost k útoku na jakoukoli živou bytost. Jedině snad, že by se mezi nimi objevila bytost mnohem silnější než tihle. Bytost, která je ovládla svou vůlí a spoutala svými rozkazy. Představa, že se v Glast Heimu objevil takhle silný démon snažící se o průnik mimo hradby města, spřádající zatím neznámé, ale zcela jistě nedobré plány, projela Taiburem jako závan ledového větru.
Zakousl se do králičí pečínky a cítil se o něco málo spokojeněji. V pochmurných obavách si Taibur počkal na večer. Zatímco se proti stmívajícímu se nebi rýsovala jasná siuleta měsíce s prvním ubývajícím srpkem, který nyní chyběl k dokonalé kulatosti úplňku, uhasil Taibur oheň a nechal oči, aby si začaly zvykat na nastávající noc.
První noc, kdy ubývá měsíc, první noc, kdy nebeské síly začínají být nakloněny k zárodkům ničení. Čím více měsíční kotouč ustoupí z oblohy, tím bude magická síla ničení mocnější.
Světlo nemůže být bez tmy, tvoření nemůže být bez ničení. Zákony vesmíru, zákony bohů, zákony všeho. Hlad se pojí s nasycením, zlo se pojí s dobrem, muž se pojí se ženou, každá událost si s sebou nese svůj protiklad a z jejich spojení vzejde chaos a řád jako jeden celek, který se neustále přelévá, mění a formuje svůj tvar podle skutků každé živé bytosti. Každé rozhodnutí zanechá ve tvaru chaosu a řádu stopu, ovlivní převahu jednoho nebo druhého a ta mocnější část se potom dotýká samotného vesmíru. Taibur dlouho váhal, když tuto skutečnost poprvé postřehl. Věří, že jeho poslání je bojovat s démony, ale nové poznání v něm vzbudilo obavy, aby se jeho zapříčiněním nezačala rovnováha vychylovat příliš na jednu stranu.
V okamžiku, kdy bylo světlo měsíce na okamžik zastřeno mraky, se ozvalo drnčení tětivy. Taibur se instinktivně pokusil sehnout, ale jen podle zvuku se mohl těžko orientovat. Naštěstí šíp letěl dobrý loket nad jeho hlavou, odrazil se o strom a dopadl do trávy. Mnich se otočil směrem, kde by měl být střelec, a zahlédl jen dvě tmavě žluté očí mizející ve tmě.
Zvedl šíp. Měl kamenný hrot, ne železný. Věděl, co za tvora se odvážilo zaútočit. Gargoyle — Chrlič. Démon, který vstupuje do starých kamenných soch. Ohýbá a tvaruje kámen tak, že se zdá, jako by sochy ožily. Na blízko jsou pomalí a neohrabaní, ale z dálky mohou být při početní převaze nebezpeční. Stejně jako jsou schopni hýbat s kamennými těly soch napínají kamenná lučiště a šípy vypuštěné z takové zbraně mají obrovskou sílu. Odhodil šíp na zem a dupl na něj. s tupým křupnutím praskl. Pak se otočil a vydal se směrem, kudy démon utekl.
I když měl být mnohem rychlejší než Chrlič, měl pocit, že i po mnoha stech metrech se k němu nepřiblížil ani o píď. Mířili přímo k hradbám města.
Snad se démon ve svém jednoduchém myšlení domníval, že tam bude více v bezpečí. Snad považoval Glast Heim za svůj domov, a v mnoha ohledech to nyní byla pravda. Přišel z podzemí, když se glastheimské kanály prolomily a temné bytosti se vydraly na povrch. Nebo k tomu má jiný důvod?
Pronásledoval ho až k rozšklebené díře v hradbách. Zeď tvořily obrovské kamenné kvádry. Nyní však bylo několik z nich vytrženo ze svého původního místa a vzniklý průval zřejmě démonovi usnadnil opuštění města.
Mnich se rozhodně nechtěl bezhlavě vrhnout za utíkajícím protivníkem, ale zároveň se bál, aby démona neztratil z očí a nepřišel tak o příležitost zjistit, co se tu stalo. Zkusmo hodil kamenem. Ozvěna jeho dopadu se nesla liduprázdným městem, odrážela mezi domy a brzy ztichla ve tmě. Nad Taiburovou hlavou proletělo několik netopýrů lovících noční hmyz. Navzdory pozdní noční hodině bylo dobře vidět. Nebe bylo jasné a měsíc osvětloval okolí stříbrným světlem. Postupoval pomalu kupředu, vyhýbal se otevřeným ulicím a téměř se dotýkal stěn domů, aby si kryl záda.
Blížícímu šípu se vyhnul snadno, ale už nedokázal postřehnout, odkud přesně byl vypuštěn. a ještě jeden šíp. Taibur udělal čtyři rychlé kroky a dostal se z osvětleného místa. Střelce bohužel nezahlédl.
Zaujalo ho však něco jiného. Přes kamenné nádvoří se začal ozývat jakýsi klapot. Přestože nebylo snadné určit původ zvuku, znělo to jako malá lavina. Ale ne, klapání je příliš pravidelné. Ostré zaržání prozradilo původ zvuku. Koňská kopyta. Ale co by tu dělal jezdec na koni? Nějaký dobrodruh, nebo snad zloděj, který uvěřil pověstem o ukrytém bohatství Glast Heimu? o městské pokladnici, která jen čeká na prvního, kdo ji objeví? V noci by to byla sebevražda. Každý s trochou zdravého rozumu by se sem v noci neodvážil. Rozumný člověk by se sem nevydal ani ve dne.
Ze střechy protějšího domu se s tichým šuměním snesla hrst písku a drobných kamínků. Několik soch ožilo, když do nich vstoupila magie Chrliče. Během okamžiku k mnichovi mířilo několik rychle letících šípů. Odskočil ke stěně po jeho levé ruce, kde byl částečně kryt rohem budovy. Odkryl si však záda a toho využili Chrličové z druhé strany. Najednou se zdálo, že jsou šípy všude. Byl obklíčen. Démonů byla převaha, nemůže jim do nekonečna utíkat. i když se díky výcviku neunaví nijak snadno a i krátkou meditací dokáže obnovit síly velmi rychle, bude se muset probojovat do bezpečí.
Předloktím chráněným koženým nátepníkem pobitým kovovými cvočky, přelomil šíp, který mu mířil na hlavu. Několik čerstvých škrábanců ho palčivě pálilo.
V krátkém okamžiku relativního klidu se pokusil přenést svojí mysl do jiného světa podél kmene stromu Yggdrasilu. Jeho volání by vyslyšely duše, které by si přály splatit svůj dluh či prokázat vděk a dovolily by Taiburovi, aby jim pomohl zhmotnit se ve světě lidí, kde by mu pomohly.
Naneštěstí neměl dostatek času, aby se mohl dokonale soustředit. Vnímal Yggdrasil jenom z dálky, nedokázal k němu svou mysl ani přiblížit. Kolem sebe cítil ohromnou energii. Cítil sílu, která je původem všeho dění. Chtěl ji uchopit, využít ji v boji proti Chrličům, ale nedokázal to. Byla příliš divoká, neklidná, chaotická. Nedala se lidskými silami zkrotit. a desítky vypuštěných šípů se blížily. Musí bojovat… Musí něco vymyslet…
Mysl vrátil zpět do svého těla, ale nesl si s sebou tenkou stříbřitou nitku. Prudce ji rozšířil a vytvořil se tak tunel, portál, kudy se k němu drala prapůvodní síla chaosu. Strhl se kolem něj silný vzdušný vír srážející všechny šípy k zemi, odrážející je stranou, nadnášející je vysoko do vzduchu. Stabilizoval spojnici tak, aby se nemusel plně sosutředit na její udržení. Na chvíli byl před největším nebezpečím ochráněn.
Klapot kopyt na kamenné dlažbě byl čím dál blíž. Jezdec popohnal černého koně do klusu. V černém brnění, na sedle z černé kůže, přes hřbet zvířete černá čabraka.
Taibur se prsty dotkl svého čela, srdce a obou ramen. V mysli zafixoval pohyb ruky. Představil si tvar kříže, který na svém těle nakreslil, a seslal do něj kombinaci síly a víry. Kříž se rozzářil a zableskl se jasným světlem. Chrličové přestali vypouštět šípy, většina z nich odhodila luky a rozprchla se. Blížící se jezdec ani nezavrávoral, nezpomalil.
Mnich překvapeně ztuhl. Vždyť by to přeci znamenalo, že černý rytíř není démon. Musel by to být člověk. To už se ale špice skloněného kopí prudce přiblížila. Taibur se stihl natočit, aby nezasáhla přímo jeho hruď. Kopí mu probodlo rameno. Částečně palčivou bolest potlačil. Na nářky bude mít čas později, pokud přežije. Takže proti němu tedy stojí člověk. Vyznavač nepřátelských božstev. To jeho vůle ovládala démony v Glast Heimu!
Černý jezdec trhl kopím a způsobil Taiburovi další příval bolesti. Rána nekrvácela — mnich do ní vložil trochu léčivé síly. Nebylo jí dost, aby se zacelila, ale naprosto stačila na to, aby nevykrvácel. Rytíř odhodil kopí a sáhl po meči, aby to skoncoval. Taibur měl teď času dostatek. Znovu oddělil část své mysli od pozemského světa a tentokrát sklouznul podél větví Yggdrasilu, putoval podél jeho kmeni do temnějších světů. Rozhlédl se a šerem se k němu blížily duše, které vyslyšely jeho volání. Rozšířil své vědomí a přešel s nimi zpátky do Midgardu. Ve světě živých se materializovaly jako modré, slabě zářící sféry. Usměrnil jejich pohyb do pravé ruky, obalil se jejich sílou a zpevnil tak svoje svaly a kosti. Proti černému meči napřáhl ruku. Jeho čepel se zastavila o modře světélkující dlaň. Taibur se přikrčil v kolenou, sklouzl dlaní až k jílci a vyrazil černému rytíři zbraň. Sevřel ruku v pěst a zpevnil ji modravou silou z jiného světa. Jenom takhle mohl mít útok pěstmi na protivníka v brnění nějaký smysl. Plechy se pod jeho údery prohýbaly, avšak každou ranou byli jeho pomocníci slabší. Napřáhl se k rozhodujícímu úderu. Mezi prsty, sevřenými jako drápy dravce, držel poslední sféru. V něm samotném se bouřil vzek, touha a odhodlání. Síla emocí z něj doslova tryskala. Prudce vymrštil dlaní vpřed. Dotkl se protivníkovy hrudi, protlačil sféru skrz pancíř a zasadil mu tak poslední úder zevnitř, z míst, kde mu ochrana jeho pancíře nemohla pomoc. Naprosto stejně, jako kdysi jemu podobní zasadili zničující ránu Glast Heimu z míst uvnitř jeho vlastních hradeb.
Rytíř s posledním výkřikem padl na kamenné dláždění. Taibur k němu přistoupil a odklopil hledí přilbice. Uvnitř nezůstalo nic než prach. Natolik se zaprodal temným bohům, že si vzali nejen jeho duši, ale i tělo.