V očích barvy duhy
22. prosince 2010.
Časově navazuje na pozdější dění, Imior přešel do ústraní, přijal nový životní postoj, nové jméno, ale víry se nezřekl. Zato lidí ano.
Bolestivý úder do ramene následovaný páravými zvuky trhané látky mu připomněl, kde vlastně je. Myslí mu zrovna prostupoval smutek a osamění, smíření s nešťastným osudem, vyhnanstvím. Tohle není dobré místo na to, aby se nechal rozptylovat podobnými myšlenkami. Ví, kde je. Ví, co má dělat. Je to jeho práce, jeho poslání, naplnění jeho života, jeho povinnost.
Prudce se otočil, odrazil útočící ruku a ohnal se hořící pochodní. Plameny se dotkly těla nemrtvého, krátce zaškvířily a bytost se dala na útěk. Nespěchal za ní. Už dávno zjistil, že hnát se za čímkoli je nesmysl. Pokud se tak má stát, stane se. Pokud se tak nestane, znamená to jen jedinou věc — není to předurčeno. Nemrtvý zahnul za roh chodby vpravo. Mnich se několikrát nadechl, aby nabral klid a rovnováhu mysli, konečky prstů přejel po kování na rukavici, snad jen ze zvyku, snad aby se znovu přesvědčil, že je všechno na svém místě. Ne, všechno ne. Jen to všechno, na čem právě teď záleží. Zvedl pochodeň vysoko nad levé rameno, aby světlo plamene dopadalo co nejdál a neoslňovalo ho.
Dlážděná podlaha patnáct metrů před ním byla rozbitá a stěna probořená. Protáhl se kolem rozeklaného, děsivou tmou zejícího otvoru. Protože to čekal, prudce se otočil a ohnal se pěstí. Tenhle druh malých netopýrů na lidi útočí vždy z úkrytu a zezadu. Stačila jedna rána a malý dravec padl k zemi. Mnich si klekl před otvor, který vypadal jako brána do bezedných hlubin. Prostrčil jím pochodeň. Její plamen rozehnal stíny, některé, ty slabé, křehké. Jen ty blízké. Proti celé té zkaženosti je takový plamínek krátký. Taibur nevěří, že by mohlo existovat světlo, které by zahnalo skutečně všechnu tu lež, špatnost, zkaženost. Tyhle obavy ho tíží. Zahnal pochmurné myšlenky, to teď není jeho starost.
Protáhl se otvorem, rychle se narovnal a zvedl pochodeň. Na hranici světla a tmy se pohybují stíny. Čím víc světla, tím se drží dál. Ale čím déle světlo vládne, tím víc stínů se drží na jeho hranici. Až jich nakonec bude tolik, že se přestanou bát, a vyjdou na světlo. Stalo se tak přirozeně i teď — tak malý plamínek je nemohl zadržet na dlouho. S vrčením se stíny hnaly vpřed. Pět nemrtvých těl, pět duší ovládaných jen touhou po krvi, chtějí ničit, zabíjet a nakrmit se strachem a bolestí. A všechny se blíží k Taiburovi. Sáhl k opasku, prsty obepnuly rukojeť palcátu. Nerad používá takhle velké a těžké zbraně, přijde si s nimi neobratný. Navíc je z téhle velmi silně cítit přítomnost cizího boha. Ale teď není moc na výběr. Vytrhne palcát z úchytu, připraví se do širšího postoje se zdí za zády, aby se alespoň trochu chránil. Prsty netrpělivě a nervózně přehmatává po rukojeti, a přestože ví, že se takovéhle přesile nemůže bránit dlouho, odmítá jakoukoli myšlenku na útěk, nechce se vzdát bez boje. Když má zemřít, ať s sebou vezme alespoň část toho temna, ať nezemře úplně zbytečně.
První zaútočil ghúl z pravé strany. Taibur ukročil a šikmým úderem shora mu rozdrtil ramenní kloub. I přes zranění, které by jakoukoli živou bytost vyřadilo z boje, stále pokračoval v dorážení na své chutné sousto, které se před ním objevilo a nyní se mu snaží bránit. Mnich se nenechal unést pro mnohé tak často osudným dojmem, že zraněný nemrtvý bude snazší protivník. Tyhle bytosti necítí ani bolest ani strach. Ruka mu sice bezvládně visí, ale to neznamená, že by se nechal jakkoli odradit od cíle, ke kterému ho vede jeho jediná touha. Taibur udělal další úkrok, a ještě jeden krok vpřed, a spodním úderem zaútočil na ghúlovu druhou ruku. Příliš se nesnažil soustředit na přesnost, teď mu šlo o něco jiného. I když promáchl, využil fyzickou sílu, kterou vložil, a přeměnil ji v sílu ducha — v mysli vytvořil krátký záblesk, malinký bílý kříž, který nechal sklouznout do své dlaně, zároveň předpažil i levou ruku, hořící pochodeň drží vodorovně, dotýká se palcátu drženého ve svislém směru. Stojí před pěti temnými bestiemi se znamením kříže. V mysli utváří další obraz. Zvětšuje kříž na své dlani a dovoluje zbrani bohyně Nemesis, aby ho pohltila. Palcát se spolu se zkříženou pochodní na několik úderů srdce slily v nedělitelný předmět, jasně zářící neoslňujícím světlem. A pak všechno odeznělo. Plamínek pochodně se ve srovnání se září Znamení zdá nesrovnatelný, Taibur v rukách drží zas jenom obyčejnou pochodeň a téměř obyčejný palcát. Útok nemrtvých se ale na těch pár okamžiků zastavil, dva z nich dokonce klopýtavě couvli — tak silné je spojení s božskou mocí. Získal tak čas k provedení protiútoku. Ranou na koleno srazil jednoho z nepřátel k zemi a druhou ranou mu rozdrtil páteř na krku takovou silou, že ghúlovu hlavu téměř oddělil od těla.
Před dalším útokem ostrých drápů už uhnout nestihl. Ghúlovy prsty mu zajely hluboko do svalu. Pokusí se vůlí ovládnout pocit bolesti, ale další a další drápy se mu zarývají do těla. Taibur vykřikne bolestí, vztekem, a možná je v jeho hlase slyšet i trocha zklamání a smíření. Jednou to muselo přijít. Věděl, že to přijde. Ten, kdo tráví celý život zabíjením temných bytostí, nepočítá, že zemře starý, ve spánku, obklopený dětmi a vnoučaty v rodinném objetí. Takový osud jej nikdy nečekal. Naposledy se po protivnících ohnal pěstí, ale jen se ještě víc odkryl, čehož okamžitě využily další páchoucí zuby. Je nejvyšší čas přivítat smrt, pozdravit se s ní. Sem pro něj Valkýry nepřijdou.
Ale přece jenom někdo přišel. Vzduch se zavlnil modrým světlem a stála tam dívka. Mladá, překrásná, s očima, které dokáží uvěznit duši a nedovolí na ně zapomenout. Nebyla to Valkýra. Rozhodně to na ni nevypadalo. To znamená že pro něj nepřišla. Kde se tu tedy vzala? Zuby zaryté hluboko do stehna přerušily jeho myšlenky. Co se stalo dál téměř neviděl, bolest přehlušovala většinu jeho smyslů. Viděl jen ty oči — jedinečné, nezapomenutelné. Letící lahvička, tříštící se sklo, Taiburovi dopadají drobné střípky na kůži, kapičky svěcené vody. Obklopila ho nehmotná bariéra a bolest ustala. Knežka! Žádná Valkýra, žádný anděl, ale člověk. Žena. Dívka. Udržuje kolem něj bariéru, chrání ho, udržuje při životě. Taibur pozoruje, jak před sebe napřahuje ruce, nepatrně pohybuje rty, a v jejích dopředu natažených dlaních se rodí jiskra, která roste, přikrmovaná vírou své sesilatelky. Paprsek Světla míří ghúlovi na hruď a spaluje jeho tělesnou schránku zanechávajíc po sobě stopu ve tvaru rovnoramenného kříže. Na chvíli se potemnělo, když přerušila Světlo proto, aby část své síli vložila do bortící se bariéry. Taibur sebral všechny své síly a kleknul si, aby přehlédl situaci. Knežka, ačkoli tak mladá, celkem přesně věděla co má dělat. Po počátečním úleku se do nemrtvých pustila s obrovským odhodláním. Pomohla mu, a společně s jejími schopnostmi se Taibur vymanil z objetí smrti. Alespoň prozatím. Pokusil se postavit, ale krvácející kousnutí na noze, do kterého se dostaly zahnívající sliny ghúla, mu v tom zabránilo. Pomalu se rozlévají jeho krví, bolestivě otravují jeho tělo. Nemá teď čas, aby se sebou zacházel šetrně. Pokud to přežije, bude na to čas později. A nebo možná nebude, o tom ať rozhodne někdo jiný. Násilím vytrhl část svého vědomí. Oddělil ji od zbytku pozemského světa a ponořil ji do šeré říše, v duchu viděl svou mysl sestupovat po kmeni Yggdrasilu do jeho kořenů. Neměl čas se rozhlížet. Neměl čas zvykat si na tmu, která kolem něj nyní byla, přestože ji neviděl očima. Byla to tma cizího světa. Neměl čas být opatrný ani zdvořilý. Otevřel své vědomí a pohltil v sobě část tohoto místa. Násilím, hrubě s sebou vzal několik duší. Vytrhl je z jejich domova a vzal je s sebou. Donutil je přejít s ním do světa živých. Zhmotnily se jako světle modré, slabě zářící sféry velké jako pěst. Usměrnil je kolem svého předloktí. Jednu nechal přejít do své dlaně, napřáhl se a všechny sféry prudce hodil proti ghúlům. Naposledy viděl, jak při své cestě pronikají skrz tkáně nepřátel a trhají je, zanechávají nerovné okraje v jejich tělech. Naposledy cítil dotyk něžných rukou na svém čele. A potom bezvědomí.