Víc než volba – Ví­c než volba



Víc než volba

„Bylo by nemožné přehlédnout takový talent.“ Mladý chlapec se ohlédl za hlasem a pohlédl na muže, který ho oslovil. "Uvažuješ o studiu přírodních věd, vím to. Tvá zvídavost tě k tomu téměř předurčuje, a já nemám právo tvá rozhodnutí ovlivňovat. „Ale, pokud dovolíš, ukážu ti jinou cestu. Cestu, kde se uplatní nejen tvá inteligence. Cestu, kde studia naleznou jiných uplatnění, ušlechtilejších a vznešenějších než věda dokáže ocenit. Ale musíš si uvědomit, že cena této volby je mnohem větší než si nyní dokážeš představit. Věnuj mi pár hodin svého času, abych ti mohl ukázat, o čem mluvím.“

Chlapec si pozorně prohlédl staršího muže. Nikdy předtím ho neviděl, ačkoli se zdá, že on ví mnohem víc, než dává najevo. Není vysoký, a jeho postava, ukrytá pod kutnou, naznačuje, že většinu života tráví četbou knih, ale jeho ruce a od slunce opálená kůže prozrazují, že práce a fyzická námaha mu nejsou cizí. Moment, skutečně pod kutnou? Ano, a na krku znamení kříže. Není prostor k pochybnostem. Muž, který mladíka oslovil, je kněz. Natahuje ruku, zve chlapce, aby ho doprovodil do pronterského kláštera. Zprvu váhá, ale neodváží se projevit nedůvěru k váženému muži z řádu, a starce následuje.

Starý kněz dovedl chlapce před oltář a obrátil se na představeného kláštera. „Bratře, zde je ten mladík, kterého sis přál vidět.“ Oslovený s úsměvem poděkoval a pokynul knězi, aby odešel. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ „Imior, pane“, odpověděl mladík s neskrývaným strachem. „Víš, proč jsem tě sem nechal přivést?“ „Nerozumím tomu, pane.“ „Chci ti ukázat, že studia přírodních věd je pro tebe škoda. Existuje ušlechtilejší cíl. Ale k jeho dosažení je zapotřebí obrovského úsilí, ne každý dokáže dojít až na konec. O tvé inteligenci a nezvyklé zvídavosti jsem byl již zpraven, pokud by ses rozhodl ke studiu magie živlů, patřil bys jistě k těm nejlepším, ale v tobě je, myslím, ještě něco víc.“ Tón hlasu se změnil na naléhavě zvídavý. „Pokud chceš, můžeš nyní odejít.“ Mladík zaváhal, ale zůstal. „Tvá zvídavost mě nesmírně těší. Teď mi prosím pověz: co vidíš, když se rozhlédneš?“

Imior zvedá pohled ke stěnám místnosti, vysokým, a přesto obyčejným, zdůrazňujícím lidskou nicotnost oproti výšinám, kam směřují. „Vidím rozpor,“ prohlásil mladík. „Klášter jako by postupoval nahoru, kdežto člověk zůstává na zemi, kde je předurčen zůstat. Přál bych si, aby alespoň má mysl mohla opustit tento svět, a aby dostala šanci dosáhnout těchto nebeských výšin.“ Kněz byl velice potěšen. „Našel jsi v sobě víru. Budu velice rád když se rozhodneš vstoupit do našeho řádu.“ „Moc rád, pane. Co bych měl udělat?“ „Nastoupíš na cestu pokání. Půjdeš den a noc na východ, až dorazíš k Opatství svaté Karolíny, a u brány najdeš otce Rubalkabaru. U něj se dozvíš co dál.“

Mladík doslova hořel nedočkavostí. Podnikl nejnutnější přípravy na cestu — nakoupil několik porcí masa, doplnil zásobu vody a vydal se určeným směrem.

Prochází východní branou Prontery, hlavního města Rune Midgardu, a přepadá ho stísněný pocit. Právě si vybral svůj osud, cesta víry, učiní pokání a nebude možnost návratu. Vstoupí do řádu pronterských kněží.

V zamyšlení padá na zem. O co mohl zakopnout? Odpověď je ihned zřejmá, po zemí plížící se šlahoun zachytává Imiorův kotník a táhne ho několik metrů po zemi. Dostal se do blízkosti Mandragory, místního druhu rostliny, která je ve velkém hubena alchymisty pro své magické vlastnosti jako přísada do lektvarů. Přesto že to není bezpečná záležitost. Šlahouny mandragory se vinou velice rychle a svou silou dokáží rozdrtit jak neopatrnou zvěř, která se pokusí mandragoru spásat, tak i kosti člověka. Imior v překvapení zapomněl na svůj nůž, snaží se ze sevření vyprostit holýma rukama. Zoufalé pohyby se stávají marnějšími každou vteřinou. Na protější stráni se objevil další člověk. Mladík, trénující lukostřelbu. První šíp minul cíl, další dva už dokázaly ulomit rostlině několik listů a na okamžik se stáhla. Z bezpečné vzdálenosti, mimo dosah šlahounů, vystřelil ještě jeden šíp a rostlina se sesunula bez známek života.